<< >>

Escalated Escalator

O PROJEKTU


Pražské metro. Eskalátory. Kráčím směrem nahoru. Spěchám, takže jdu po levé straně. Slušností bývá, že ji lidé nechávají průchozí a zvykem je stát na pravé straně. Slušnost je však výsada králů a ti metrem nejezdí…Tak se stane, že vám vaše putování metrem rádi zpříjemňují početní ignoranti. Klasika, znáte to. Byla jsem asi v púlce eskalátoru, když jsem narazila na bandu mladších mužů (očividně pod vlivem alkoholu) jak okupují celou šířku schodiště a dělají ho neprůchodným. Slušně jsem tedy požádala: „Pardon, s dovolením, please excuse me…“ Na to se mladík otočil na mně, něco zahuhňal (díky bohu, že jsem měla sluchátka v uších a neslyšela ho) a mi uvolnil cestu. (Pravděpodobně taky za tento jeho velkorysý čin očekával vděku, nebo co…) V zápětí mě však jeho ruka schmatla za můj zadek. (Pozn. Nebyla jsem oblečená vyzývavě – měla jsem velkou mikinu s kapucní. A i kdyby, neoprávňuje ho to k sahání na mé tělo!) Byla jsem z toho znechucena a něco jsem na ně zakřičela. Obrátila jsem se, že budu pokračovat dál nahoru eskalátory. V tom mě však jeho ruka chmatla podruhé. To už do mně vošla opravdu zlost. Proč si někdo myslí, že má právo si kdykoli šáhnout na mé tělo?


Autor/ka: Lucia