<< >>

Růžová dcera

O PROJEKTU


Moje máma vždycky chtěla dceru a když jsem se jí narodila, že všeho nejvíc se těšila na to, až mě bude oblíkat do růžových šatiček a plést mi copánky. Byla jsem drobná, modrooká, blonďatá holčička, takže se jí dosahování jakéhosi ideálu mohlo docela dařit. Až na to, že jsem měla o deset let staršího bráchu, a tak jsem všechny hračky dědila, a navíc vděčně, protože byl mým vzorem. Sbírala jsem autíčka, hrála si s legem a stavěla roboty, můj sen bylo auto na ovládání. Venku jsem lítala s klukama a prala se s nima. Jenže mámin tlak na růžovou a šatičky trval až do mých 13 let, a tak ve mě vypěstovala částečný komplex, že nejsem dostatečná „holka“. Nosila jsem velká trika a kapsáče a bylo mi fajn, dokud jsme nešly s mámou na nákup, kde mě nutila chodit nejdřív do holčičího oddělení, i když jsem věděla že tam narozdíl od klučičího nic nenajdu. Stejně tak v hračkářství jsem vždycky mířila do toho barevnějšího a zajímavějšího oddělení, než toho s panenkami pod vrstvou růžového nátěru. Dnes (21 let) už jsem se sebou poměrně srovnaná, ale ještě před pár lety jsem měla problém ustát řeči ostatních lidí typu „Oblíkáš se divně…“ nebo „Vždyť to neni holka, ale kluk, co je s náma v partě…“. U kamarádů a cizích lidí se ale člověk zapře, jenže nejhorší vzpomínku mám stejně na mámin výrok „Vždyť je to hrozný, oblíkáš a chováš se jako hokejista!“. Bylo mi asi 10 a fakt to bolelo.


Autor/ka: Ema