<< >>

Tři zážitky z VŠ

O PROJEKTU


První ročník, úvod do filosofického myšlení. Asi dvakrát jsem na začátku dorazila s pár minutovým zpožděním, takže si mě vyučující k mé smůle hned zapamatoval. Asi po měsíci jsem byla vyzvána, abych odpověděla na nějakou kladenou otázu, kterou si blíže již nepamatuji. Odověděla jsem a vyučující reagoval na moje stanovisko. Závěrem jsem se dozvěděla, že „mám rád ženy s vlastním názorem, ale jsou pro něj důležité i ty fyzické věci.“

Druhý ročník, seminář filosofie, tuším Lockova kritika racionalismu. Vyučující: „Vyvedeno ad absurdum by mohlo znamenat, že když na předmět přestaneme myslet, přestane existovat a zmizí.“ Vyučující došel k naší druhé lavici až ke mě: „Slečna v druhé lavici dnes napravo večer rozhodně nezmizí.“ Polilo mě horko a málem jsem se studem svezla pod lavici. Zděšený výraz mojí kamarádky, která seděla nalevo nikdy nezapomenu.

A do třetice se mi něco podobného se mi stalo o dva roky později. Při testu z jednoho politologického předmětu. Dělala jsem ho třikrát a pokaždé jsem se dozvěděla, že opisuju. „Slečno, vy s těma dlouhýma vlasama, opisujete.“ A to v jednom případě jsem seděla uprostřed učebny sama v řadě, dvě řady za mnou a přede mnou nikdo. Naposledy přímo před zkoušejícím a celou dobu mě bedlivě pozoroval, takže přesně věděl, že se dívám jen do papíru a píšu. Při odevzdání mi oznámil, že mám přijít dnes v pět hodin do kabinetu na konzultaci. Po pár letech jsem se od kamarádky, co chodila čistě na politologii, dozvěděla, že si pravděpodobně myslel, že jsem přímo z politologie a jelikož je to pro ně povinný předmět, tak mu „dám“, protože tak se běžně zvaly na katedře studentky na rande. A z toho předmětu jsem se tenkrát raději nechala vyhodit.


Autor/ka: Veronika