<< >>

Vždyť tě neubyde

O PROJEKTU


Sedla jsem si v tramvaji vedle staršího, normálně vypadajícího chlapíka. Asi po pěti minutách se mě začal ptát na počasí, nechtěla jsem být nezdvořilá, tak jsem řekla něco ve stylu „ano, je pěkně“. Pak mi ale začal říkat, že jsem pěkná ženská, že mám hezkou prdelku. To už jsem jen tak zaskočeně seděla a nevěděla v tu chvíli, co dělat, nebo jak ho odpálkovat. Potom mi najednou sáhl na stehno. Vyskočila jsem, vyštěkla na něj, ať na mě nesahá a odešla na druhou stranu tramvaje. On šel za mnou a pokřikoval na mě, ať nevyvádím, že mě taky neubyde. Lidi jen koukali. Naštěstí tramvaj zastavila a já vyběhla ven, i když jsem samozřejmě potřebovala jet ještě o několik zastávek dál. Absurdní na tom je, že jsem si pak vyčítala, že si za to můžu sama, protože jsem nezvládla zareagovat včas.


Autor/ka: Lucie