<< >>

Vždyť to ti musí přece lichotit

O PROJEKTU


Muži mi sahají ve městě na zadek. Ne pořád, ale už bych to ani nespočítala, kolikrát se mi to stalo. V jednom případě mě protijdoucí muž sáhl na prso. To, že pokřikují a komentují, beru jako výrazy divé zvěře a snažím se je ignorovat, i když Vám povím, někdy je to opravdu těžké. Nicméně v práci, kde jsou vysoce postavení manažeři, toto zažívám v trochu více kultivované formě také často.
Jednou takhle sedím na svém místě u počítače. Kolem mě prochází kolega, zjevně na interní schůzku, zvednu hlavu, pokývnu na pozdrav a kolega prohodí:  „Vemte někdo Pavlínu sebou na ten mítink, ať je aspoň na co se koukat!“ Vyrazil mi dech. Když jsem si stěžovala pár kamarádům i z řad kolegů, nejen na tento případ, ale na obecné chování tohoto typu, tak nikdo nechápal. Pořád mi říkali, ale vždyť oni to myslí dobře. Vždyť ti to musí lichotit. To, že bych byla ráda brána vážně z profesního hlediska, nikoho absolutně nenapadlo.


Autor/ka: Pavlína